Interpretace poezie: Motiv snímání z kříže v básních čtyř českých katolických básníků

„Ó zdvihni nás, Kříži, do svobody slávy své“

Motiv snímání z kříže v básních čtyř českých katolických básníků

                                                            

 

 

Obecně můžeme říci, že jako je Kristovo vykoupení nejdůležitější hodnotou v životě křesťana, tak i v díle každého katolicky orientovaného básníka je konstantou velikonoční motiv (tj. téma ukřižování, snímání z kříže, vzkříšení). V této eseji si všimneme onoho momentu převedení notoricky známého malířského motivu do vybraných veršů z díla Bohuslava Reynka, Ivana Slavíka, Václava Renče a Jana Zahradníčka a pokusíme se jejich vidění a chápání této události v kontextu jejich poetiky analyzovat skrze umělecké prostředky, jimiž ji popisují.

Předznamenejme, že jde o básně, jejichž vlastním tématem je především Ježíšova smrt na kříži a následné snímání jeho těla, resp. události hned následující; pokud bychom se chtěli zaměřit na každý verš jakkoliv inspirovaný Kristovým umučením či Mariiným utrpením pod křížem či na tyto momenty odkazující, rozrostl by se náš materiál do obrovské šíře. Je dobré mít na paměti také určitou literární tradici a uvědomit si, že v moderní poezii jsou tyto motivy vzácnější. O to spíše tu lze vypozorovat lyrizaci historických, původně epických událostí, jejich vetkávání do poetiky, to, jak organicky prostupují tkání básně, jak přebírají symbolickou platnost a objevují se v nových spojitostech, často intimních, vnitřních pro básnický subjekt, ale též pro kontext subjektu „širšího“, jímž může být národ, vlast, Církev.

 

V neposlední řadě je naším záměrem nechat zaznít z úst básníků mnohá krásná vyznání a všimnout si toho, s jakou přirozeností a samozřejmostí tu katolická víra vzlíná z veršů, aniž by třeba jen trochu málo hrozily agitací či tezovitostí. Nabízíme kratinký únik ze všednosti ve společenství význačných básnických duchů naší katolické literární minulosti. Především se při společné četbě soustřeďme na verše samé; náš komentář chce jen nepatrně navést pozornost čtenáře a poukázat na některé momenty, které by neměly být opomenuty.

 

Pieta

Bohuslav Reynek

 

Zabitého Syna,

který v krvi siná,

Matka tiskne k hrudi.

Démonové rudí

jak plamenů víry

vrůstají v svah sirý,

nachovým jest sadem.

 

Sad je na Golgotě,

smrt má zdí a plotem,

temná tam Madona,

veliká a vonná

nesvedená Eva,

plod utrhla s Dřeva

Prvorozený.

 

Toto básnické číslo pochází ze sbírky Rty a zuby (1925), patří tedy do období literárními teoretiky označovaného jako expresionismus. Bohuslav Reynek coby jeden z našich nejlepších překladatelů poezie rakouského expresionisty a dekadenta Georga Trakla (dále jeho dílo překládali např. Zbyněk Hejda, Ludvík Kundera, nověji Radek Malý) v té době tíhl k tomuto směru a byl jím významně ovlivněn i do budoucna – typické je pro něj vyjádření vlastního pocitu, názoru, postoje k věcem okolo navzdory ustálenému a tradičnímu vidění světa, s cílem vyburcovat, šokovat, ozvláštnit, nabídnout nové souvislosti. Reynek je uchvacován i znechucován hmatatelností, smyslovostí, barevností, ale i syrovostí, chorobností jevů a obrazů. V citované básni (je psána v pravidelném trochejském rytmu, rýmována sdruženým rýmem, poslední verš obou slok nerýmován) si povšimněme lexikální vrstvy a eufonické podoby významově zatížených pojmenování: zvýšená frekvence hlásky -r- a -i- v první strofě, hlásky -o- a -l- ve druhé. Taková zvuková monotónnost je u některých básníků významotvorným prvkem. O „barevnosti“ a „barvitosti“ Reynkových obrazů hovoří v kritické studii „Básnická tvář Bohuslava Reynka“ I. Slavík. Také v této básni si nelze nevšimnout symbolického a kontrastního užívání barev: Kristus v krvi siná, rudí démonové, plameny, nachový sad. (Z jiné básně v téže sbírce, V postě, ocitujme pasáž opět podobně pracující na kontrastu bílá x červená: „Ozve se hlas zahradníka, / který shodiv sníh a plátna, / oděn v ran roucha brunátná...“) Uvažme též symboliku pojmenování psaných s počátečním velkým písmenem (typický prvek symbolistů a mystiků) Dřevo, Syn, a důraz na ostatní smysly: Matka tiskne, je označována epitety vonná, temná a veliká. Báseň je v podstatě věrna svému názvu: před oči nám staví obraz či sousoší známé z dějin umění, ztvárňující Matku Boží s Kristem v klíně. Je to ale obraz dynamický, dvojici obklopují démonové a slídí, dívají se, jak Maria syna tiskne, Golgota je zbrocena krví, Kristovo tělo je smrtelně zsinalé s temně rudými ranami, jak se dozvídáme z první strofy. (Podobný obraz nám skýtá báseň Hodina dvanáctá ze sbírky básní v próze Rybí šupiny: „Ještě chtěl [Had] prve trápiti Pána v agónii, připlazil se ke kříži, ale Maria ho nepustila. Pán skonal v pokoji, ale Had zůstal živ! Pobíhá Beránek po holé Golgotě, úzkostně bečí, nemaje pastvy; na nebi svítí svinutý Had a z kamení hory se noří štírové hříchův a zakusují se do vlny Beránkovy.“) Druhá sloka je interpretačně náročnější (i když v našem výběru básní stále poměrně přímočará), jde nad okamžik, za přítomnou scénu: metafory čerpají z biblické, resp. starozákonní oblasti. Maria je tou druhou, „nesvedenou Evou“, vonnou pro svou čistotu a neposkvrněnost, temnou pro svůj hluboký žal a zároveň pokoru a skrytost, velkou pro význam, který má pro spasení lidstva; také ona trhá plod ze stromu – na rozdíl od první Evy je tímto stromem kříž na Golgotě a plodem nikoliv jablko hříchu, ale Kristus, Prvorozený Syn Boží, sňatý z kříže – utržený ze stromu – pro naši spásu, naše vykoupení.

V souvislosti s Reynkovou lyrickou tvorbou se hovoří též o jeho inspiraci barokní poezií; pro potvrzení tohoto zdroje a tohoto navazování a také jako doplnění drobného kamínku do mozaiky literární tradice (která by musela mít základ již v evangeliích a písemnictví časově a tematicky souvisejícím se zakládáním Církve) si povšimneme několika strof ze Slavíčka (1658) Bedřicha Bridela (jde o Bridelovu úpravu latinské veršované skladby Philomela, která se v té době přisuzovala sv. Bonaveturovi, ale pochází pravděpodobně od arcibiskupa z Canterbury Jana Peckhama):

 

Potom nešpor se zvoní,

když ho z kříže sňali,

tu drahé masti vonný

Pána obmývaly:

balšám, vonné koření

nové udělali,

potom po usmrcení

v hrobě pochovali.

 

Pamatůj, ó člověče,

na to umučení,

voda, krev z boku teče,

zproštěn jsi vězení.

Vždyckny z zásluh poteče,

první jsa poslední,

pamatůj, ó člověče,

na ta dobrodiní!

[...]

Ó, kříži, strome krásný,

ó rajská větvičko,

ó kříži, strome krásný,

Kristové hnízdičko!

 

A přímo od Bridela pochází skladba Druhý slavíček, z níž by byl škoda necitovat alespoň tuto pasáž (předesíláme, že slavíček je obrazem pro Ježíše Krista):

 

Tak náš slavíček

hned od jesliček

bez poduštiček

byl vždy chudiček.

Vzlét na větvičku

k svému hnízdičku,

skloniv hlavičku

skonal písničku.

 

Kříž jest větvička

mého slavíčka,

jehož chudičká

letí dušička.

Ach, mezi vrahy

Pán Ježíš drahý,

slavíček, ahy,

umírá nahý.

_________________________________________

 

 

 

Snímání s kříže

Ivan Slavík

Kristus Pán je s kříže snímán žulové ticho do hřebíků bije

tma jako balvan padá o stín tře se s třeskem kovovým

ruce jsou mdlobné hlava se nazpět vrací tone v tůni letargie

potupnost smrti noc přikrývá nachem svým

 

Jen vítr smolné kapky loučí rozmetává

postavy v kolo sráží němá ústa k stínu stín

na bílém kmentu spočinula trním ověnčená hlava

k neunesení strašná tíha naposled tlačí mateřský klín

 

Jak se to směješ Nazaretský že se Tvá ústa zalykají slastí

Ty naše Ninive prapore slávy slavnější než Řím

krev boku otevřeného je silnější než všechny masti

Ty mlčíš usmíváš se jak všichni mrtví své strašné nepovím

Kmenty jsou sedlou krví pomazány

to je to místo mrtvé lásky marných rukou žalů žal

ó Pane Pane zaceliž své rány

chcem zůstat s Tebou do skonání světa Ty sám jsi nám to sliboval

 

Hvězdy jsou mrtvé slunce nesvítí a svítí

co je nám po všem květu jako hrob je pustá zem

ó Pane neodcházej zůstaň kterak nás tu můžeš zůstaviti

jsme jako slepí bez Tebe a smutkem zahynem

 

Už přestaň Magadaléno ustup Nikodéme

mrtvému po hrobu se stýská chtěl by zůstat sám

pod hlavu trochu routy dejte heřmánek na ty rány hrstku rmene

já Josef z Arimatie ho nyní pochovám

 

Je v zahradě hrob nový

prach zemi patří čas konce nastal a nemá býti zpytován

přejte to místo spánku Ježíšovi

u paty vod tam v stínu stromů Kristus dobře bude uschován

 

O zhruba dvacetiletí mladší sbírka Snímání s kříže, z níž pochází námi citovaná stejnojmenná báseň, ve své době vyvolala značné pohoršení (viz vzpomínková Ediční poznámka autora Ivana Slavíka k vydání ve Vetus Via z r. 1997). Exprese a originalita výrazu nám zůstává, je však odvážnější, burcující, konvencím se vymykající. Rozvolněný, dlouhý, často střídavě rýmovaný verš ignorující interpunkci na nás vrhá trsy obrazů a metafor a odvážných přirovnání (srov. „přibili Tě na kříž jako netopýra na vrata“ – báseň v próze Kalvárie). Celá báseň je vlastně dramatem v skutečném slova smyslu. Máme tu kulisy, vypravěče a postavy, a také jejich dialog, resp. samostatné promluvy, podle nichž je můžeme identifikovat: časoprostor pátečního soumraku na Kalvárii a na scéně je mrtvý Kristus sňatý z kříže, Matka Boží („k neunesení strašná tíha naposled tlačí mateřský klín“), Jan, miláček Páně („ó Pane Pane zaceliž své rány / chcem zůstat s Tebou do skonání světa Ty sám jsi nám to sliboval“), naříkající a zoufající Maří Magdaléna („ó Pane neodcházej zůstaň kterak nás tu můžeš zůstaviti / jsme jako slepí bez Tebe a smutkem zahynem“), Nikodém („ustup Nikodéme“) a praktický Josef z Arimatie („pod hlavu trochu routy dejte heřmánek na ty rány hrstku rmene / já Josef z Arimatie ho nyní pochovám“). Pokud jde o třetí strofu a její subjekt, nabízí se několik možností: může to být nějaký římský setník, možná dokonce voják Longinus (ironické „jak se to směješ Nazaretský“, „slávo slavnější než Řím“, a zřetelný odkaz „krev boku otevřeného“, ba můžeme rozpoznat i narážku na jeho obrácení: „je silnější než všechny masti“), ale může jít i o autorský subjekt promlouvající ve zdánlivě rouhačském tónu.

Všimněme si hojného zastoupení dějových sloves (a lyrické antropomorfizace), které scénu výrazně zpřítomňují a činí názornou, jako bychom byli přímými účastníky, jako bychom byli proti své vůli vtahováni do děje (ticho bije, tma padá, stín se tře s třeskem kovovým, hlava se zvrací, noc přikrývá, vítr rozmetává, sráží). Z básnických figur jmenujme např. aliteraci (tře se s třeskem, tone v tůni, žalů žal), důsledný asyndeton, ba dokonce volné řazení větných celků bez jakýchkoliv formálních syntaktických signálů, častá elipsa („postavy v kolo sráží němá ústa k stínu stín“, „Ty mlčíš [...] své strašné nepovím“), občasná inverze („stín o stín tře se s třeskem kovovým“– zde velmi markantní hlásková instrumentace; „k neunesení strašná tíha“, „prach zemi patří“). Pokud jde o lexikum, autor poeticky aktualizuje některé zažité metafory (kamenné ticho – žulové ticho, tma padá jako balvan, noc přikrývá svým rouchem), poměrně zřídka narazíme na knižní či archaizující lexémy, resp. poetismy (mdlobné, kment, zaceliž, býti, zůstaviti). Bohatou obraznost přenesených pojmenování dosvědčují některé příklady již citované (ale i další: „ticho do hřebíků bije“, „hlava tone v tůni letargie“, „místo mrtvé lásky“, „hvězdy jsou mrtvé“, „mrtvému po hrobu se stýská“, „u paty vod“ a mnohé jiné), a ta vynikají obzvláště v kontextu stylizovaných „přímých promluv“ (Josef, Maří Magdaléna).

_______________________________

 

 

Popelka Nazaretská

Václav Renč

XXIV. zpěv

 

Hle touhu hrůzně vyplněnou!

Chovám tě, chovám na kolenou,

synáčku můj, tak můj, ó žal,

jak ještě nikdy. Můj až příliš!

Kam já se pohnu, tam se chýlíš,

klas došlý, jenž se odevzdal.

 

Kolikrát za ta krátká léta,

hošíčku bosý z Nazareta,

podobu změnils přede mnou!

Až bolno bývalo se dívat,

jak dovedls i matce skrývat

tvář svoji vnitřní, tajemnou.

 

Ale ach, ještě nikdy, dítě,

tak ses mi neuzavřel skrytě

jak nyní. Jsi to – jsi to ty?

Podoby ani krásy není

v tvé drahé tváři k nalezení

pod maskou ztuhlé cizoty.

 

A jen mé srdce zvěstuje mi

nad zčernalými krůpějemi

tvé sedlé krve, že je zná.

Jak se to stalo, tobě kvůli

že se z žil těla vyřinuly

za tebou, smrti vítězná?

 

Hle, ruka, jež si v písku hrála.

Pak tesala, pak žehnávala

a pak i z hrobů křísila.

Teď zbodena, květ zkornatělý.

Ty kapky v něm jak mrtvé včely,

tvá smrti, krutá přesila.

 

Hle, nohy. Nosily ho všude,

kam sytit lačné, těšit chudé

jej naspěch láska volala.

Všem přinášely mír a zdraví,

bez odpočinku, bez únavy –

až, smrti, tys je zdolala.

 

A ještě, hle, ta rána v hrudi.

Teď tmou se tmí a chladem studí,

kde plamen božské lásky kvet.

Jak ses, ty srdce, zastavilo?

Ach smrti, smrti, strašná sílo,

dnes vítězná! Dnes naposled.

 

Už naposled a nenávratně,

zavinutého v bílém plátně,

synáčku můj, tě líbat smím.

Až zas tě spatřím, budeš Králem.

A blahých duší Jeruzalém

tvým vydobytým královstvím.

 

Nyní jsme se přesunuli ještě více do současnosti a máme před sebou úryvek z lyrickoepické básnické skladby o 35 (+2) zpěvech Popelka nazaretská (vyšla r. 1969, vznikla za pobytu Václava Renče ve vězení v letech 1951–62). XXIX. zpěv je vnitřní promluvou, jakoby rozhovorem Matky Páně držící v klíně tělo syna. Pravidelný čtyřstopý rýmovaný jamb (ženské verše sdruženě, mužské obkročně) ctí všechny zásady vázaného verše, rytmus šestiverší plyne hladce, bez klopýtání, navzdory osudovým dějům v nich uzavřeným, s mistrnými znepokojivými přesahy („tak ses mi neuzavřel skrytě / jak nyní. ...“). Z formálních prostředků stojí za povšimnutí časté opakování („chovám tě, chovám“; „synáčku můj, tak můj“; „Jsi to – jsi to ty?“; „pak tesala, pak žehnávala / a pak i z hrobů křísila“; „dnes vítězná! Dnes naposled. / Už naposled a nenávratně.“), střídavé oslovování syna i apostrofování smrti („Ach smrti, smrti, strašná sílo“ + aliterace), anaforické Hle na začátku strof, častá exklamace („Můj až příliš!“; „podobu změnils přede mnou!“; „Hle touhu hrůzně vyplněnou!“ „strašná sílo, dnes vítězná!“).

Z interpretačního hlediska (což je jistě dáno i epickým rozměrem skladby, i velkým rozsahem, který omezuje autora co do udržení kompaktnosti a soudržnosti celku) je z námi analyzovaných textů Popelka nejméně náročná. Všimněme si některých biblických aluzí: verše „podoby ani krásy není / v té drahé tváři k nalezení“, což je odkaz na Iziáše, 53, 2; při pohledu na probodené ruce („ruka... tesala, žehnávala, z hrobů křísila“) a nohy („nosily ho všude / kam sytit lačné, těšit chudé / jej naspěch láska volala“) se naráží na mnohé události z Ježíšova života, jak nám je zanechala evangelia. Mezi ojedinělými složitějšími a rozvitými metaforami můžeme jmenovat např.: rána v ruce = „květ zkornatělý“; kapky krve u ní = „mrtvé včely“; mrtvý syn = „klas došlý, jenž se odevzdal“.

Pro srovnání ještě ocitujme (zdůraznění naše) tematicky shodnou pasáž z Loretánského světla (Dozpěv o domově), kde se lyrický subjekt obrací přímo ke Kristu:

 

Ležels jí v klíně: mrtvé tělo z těla,

tvář k nepodobě, skoro už jen věc,

i pro matčiny oči cizinec,

do nových jeslí, když tě zavíjela.

__________________________________

 

Zdání přímého účastenství při Kristově ukřižování máme z veršů Jana Zahradníčka. Ocitujme jen několik málo inkriminovaných míst, neboť báseň je velmi dlouhá, přes sto veršů, a jde o celé pásmo motivů: básník se dotýká svého každodenního života v žaláři („koráb žalu“; nebo ještě hmatatelnější verše z básně Velikonoční z téže sbírky: „Na dvoře žalářním / řezavé hlasy strážmistrů zas trestance sužují. / I v tento den sedmý do práce z práce tady jdou. / Pořád naspěch, pořád chuť mají růžencem ve tvář bít“; „Mé srdce, mé nohy jsou v nečinnosti, však srdce hoří“, ibidem), světa vně mříží („kdesi dole je země. Křik dětí. Počasí. Zvonů hlas“) či myšlenek na domov, „kde synáček s matkou čeká mě“; jejich tematickým svorníkem, jednotícím prvkem je ono velkopáteční „Zdráv buď, ó Kříži“. Pochází ze sbírky Dům Strach, která vznikla v první polovině padesátých let v době básníkova uvěznění. Většina básní tu je psána volným nerýmovaným veršem, mají tvar kontemplativní, na nitro soustředěné lyriky, vnitřní zápas o pochopení smyslu všeho dostává svůj výraz i ve snaze zachytit a vyjádřit povahu věcí co nejvýstižněji a nejjednodušeji, jakákoliv pompéznost vyjádření je Zahradníčkovi, na sklonku jeho tvorby, zcela cizí. V básni jde o křesťansky nesmírně dojímavé verše, zároveň svědčící o úžasném Zahradníčkově umění, když dovede tak citlivě připodobnit svůj osud nespravedlivě odsouzeného člověka pašijovému příběhu Kristovu; je to básnické přitakání osudu a trpkému životnímu údělu, je to ono každodenní uchopení kříže s láskou a v naprostém následování Krista („Kdesi dole je země a nahoře hvězdy, jež tvrdě žhnou. / A mezí zemí a hvězdami já na kříži s Kristem jsem. / V této hodině konců a v této hodině začátků, / v tom zoufalství plném naděje / odtržen od všeho, co mi přirostlo k srdci, já s Kristem jsem. / Ó jak je to kruté odtržen od všech věcí k podobě Kříže dorůstat. / Jak je to kruté s Kristem být. / Jak sladké...“).

 

 

Uctívání kříže (úryvek)

J. Zahradníček

[...]

Je po Snímání.

Tmy převalují se u pat jeho,

tmy velkopáteční, jež přečkají historii.
Celá zem Boží hrob. Ticho v zahradách před Vzkříšením.

A kříž roste, kříž roste svůj dlouhý stín prostíraje

[...]

 

Celé dějiny jsou návratem do té náruče děsivě čekající.

Celé dějiny jsou útěkem před tou náručí děsivě čekající,

před tou harpunou věčnosti prorazivší bok světa, jenž potápí se.

A potopit nemůže se. A zachránit nemůže se,

leda jím,

tím drobným křížem, jejž matka dělá

dítěti večer před spaním,

tím křížem, jejž vyznáváme podobou svého tělo,

kdykoli se rozpřahuje, abychom objali

nebo abychom udeřili...

 

[...]

 

Je pátek. Stojím na Kalvárii sám se svým Spasitelem,

a všechno jako by přešlo a jako by nastat mělo.

Letopočet zároveň začíná a zároveň končí se

a všechno je teď

a všechno je zde,

v tom zkřížení břeven dvou

 

[...]

 

Takové gesto Boží, jež rozčíslo nebe smutných časů,

nechávajíc dál vlažné vlažnými,

netečné netečnými

a jen pár srdcí za svědky vzalo si,

jak s rukama rozpřaženýma prudce se potápíš

v prohlubeň běd našich, ty muži bědy,

a chceš nás obejmout, chceš nás ochránit...

 

Ó zdvihni nás, Kriste, do svobody slávy své.

Ó zdvihni nás, Kříži, do svobody slávy své.

 

 

 

Prameny

Bohuslav Reynek, Rybí šupiny. Rty a zuby. Had na sněhu. Vyšehrad, Praha 1990.

Ivan Slavík, Snímání s kříže. Vetus Via, Brno 1997.

Václav Renč, Popelka nazaretská. Trinitas, Svitavy 2000.

Jan Zahradníček, Knihy básní. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001.

Bedřich Bridel, Básnické dílo. TORST, Praha 1994.

 

 

Publikováno v Te Deum 2/2009